Kniha ve mne vzbudila potřebu hledání nových odpovědí. Je to rozhovor nad vývojem české společnosti v druhé polovině druhého milénia, nad místem člověka - a šlechty - v této společnosti. Zamýšlí se nad naším vlastním chováním k historii, nad glorifikací starých mýtů, nad nadšeneckým revolucionářským bouráním starých pravd a nad neochotou být smířliví sami k sobě. Vypráví trefné historky z české politiky, které zažili jeho předkové, které jako kdyby předurčovali vztah Čechů k zahraničí a větším celkům. Dřív to mohlo být c. & k., dneska se stejně chováme k Evropské unii, na kterou dštíme doma síru a v jejích institucích hlasitě přikyvujeme místo prosazování vlastní politiky. Z pohledu KS jsme možná malým národem s ohledem na původní císařství, ale ve skutečnosti jsme po Polácích největší v regionu, nesebevědomost našeho národa je vlastně zvláštním úkazem. A možná je pravda, že je to politickou nedospělostí. Nikdo o národ nemusel skutečně bojovat, všichni našei představitelé se otáčeli směrem ke svým ochráncům a nebyli samostnatní a zodpovědní za svůj národ a osud. Otázku, kterou kladu sám sobě prakticky od prvních stránek knížky, je otázka, co je to patriotismus. Služba vlasti? A co je vlast? Možná, že vést sebe a své okolí k péči o stát a ostatní lidi je to nejlepší, co můžeme udělat.